Netajíte se tím, že nebýt fotbalu, nebyl byste dnes úspěšným podnikatelem. Jaké lekce jste si ze své sportovní kariéry odnesl?

Bylo jich hned několik a sbíral jsem je postupně. Sportovní kariéru jsem zahájil jako útočník v rodném Blížejově, což je vesnice kousek od Domažlic. Postupně jsem se dostal do Horšovského Týna, kde jsem se poprvé postavil do brány a stal se ze mě brankář, a v 17 letech následoval přestup do divizních Přeštic. Tehdy jsem ale zároveň studoval dopravní průmyslovku a škola mě po dokončení studia poslala na praxi do Chebu. A teď si to na mapě představte – pracoval jsem jako strojvedoucí v Chebu, zároveň jsem studoval nástavbu v Ostrově nad Ohří, hrál jsem za Přeštice a bydlel jsem v Blížejově. Celé mládí jsem tak vlastně strávil ve vlaku na cestách mezi internátem, ubytovnou, stadionem a domovem. Přeštičtí mi potom pomohli zařídit přeložení z Chebu do Zdic, takže jsem se alespoň pohyboval po jedné trati. Ale i tak – pro mladého kluka nic jednoduchého. Opravdu drsnou školu jsem ale dostal až v Německu.

Do Německa jste odcházel v roce 1992, když vám bylo 23 let. Z Dukly Praha jste přestoupil do druholigového klubu SSV Jahn Regensburg. Předpokládám, že důvodem byl lepší plat?

Přesně tak. V Dukle jsem měl základní plat 9 tisíc korun a včetně prémií za zápasy jsem bral kolem 50 tisíc korun, což byly v té době neskutečné peníze. Také jsem si jako voják základní služby v roce 1991 koupil favorita za 92 tisíc! Hnědého s bílými elektrony. Skvělé auto, byl jsem velký pán. Ale byl jsem mladý kluk a myslel jsem si, že celý svět čeká jen na mě. Chtěl jsem brát minimálně 100 tisíc měsíčně a v Regensburgu mi tehdy opravdu dali 5000 marek, a k tomu služební auto. Marka tehdy stála 25 korun, takže tomu se opravdu nedalo konkurovat. O půl roku později v Mnichově jsem měl plat dokonce 8000 marek.

Zamávalo to s vámi?

Samozřejmě, že ano. Z Mnichova jsem pak přestoupil do druholigových Stuttgarter Kickers, což byl skvělý tým, navíc se tam o mě výborně starali. A právě tam jsem dostal od života poprvé pořádnou lekci. Tehdy mi to opravdu šlo a po čase jsem dostal nabídku, abych přestoupil do prvoligového klubu VfB Stuttgart. Jenže já jsem byl tehdy mistr světa, nos jsem měl nahoru, a místo pokory jsem začal vymýšlet nesmysly. Byl jsem přesvědčený, že když mě chce VfB, nemusím tolik trénovat, nemusím se podřizovat, protože já jsem přece někdo. Zasloužil bych pořádně do čuni… Prostě jsem ten úspěch neustál v hlavě. Přestup do VfB nevyšel a z Kickers jsem musel odejít, protože jsem byl tak arogantní trouba, že mě tam už nechtěli. Myslel jsem si, že jsem taková hvězda, že budu chytat za nároďák. A ona to nebyla pravda. Je důležité říct, že já jsem nikdy nebyl top brankář. Byl jsem takový lepší průměr. Vždycky říkám, že jsem toho moc neuměl, ale jsem tak velký, že mě všichni trefili. A navíc jsem se nikdy nebál a šel jsem do všeho po hlavě. Dneska už samozřejmě vím, že jsem tuhle lekci potřeboval, ale tehdy mi to nedocházelo. Měl jsem pocit, že mi všichni ubližují.

Co jste po tom vyhazovu dělal?

Měl jsem v Kickers skvělého trenéra, Wolfganga Wolfa, který mi hodně pomohl – samozřejmě „pomohl“ z dnešního pohledu, tehdy jsem to viděl jinak. Poradil mi, abych se vrátil zpátky do Česka a začal znovu odspodu. Říkal mi: srovnej se, začni znovu pravidelně chytat, a pak se vrátíš. A také mi umožnil, abych se vyplatil ze smlouvy, což bylo tehdy hodně neobvyklé. Za peníze, které jsem ve Stuttgartu vydělal, jsem tak sám sebe vykoupil. A vrátil se domů.

Pavel Steiner vybudoval firmu, která zaměstnává více než 400 lidí

Po krátkých angažmá ve slovenské Petržalce a řeckém AO Kavala jste se také do Německa vrátil.

Ano, dopadlo to přesně tak, jak mi Wolfgang Wolf radil. Mezitím jsem ale posbíral i pár dalších lekcí, byť jsem si je tentokrát nezavinil sám. Na Petržalce na mě mimo jiné majitel klubu mířil pistolí, v útrobách stadionu jsem navíc dostal přes ústa, protože jsem nebyl ochotný hrát tak, jak majitelé chtěli, na předem daný výsledek… To byla velká škola. A řecký klub měl zase obrovské finanční potíže. V Německu jsem pak rok hrál za Oldenburg, na což rád vzpomínám. Německá mentalita mi vyhovovala, navíc v Oldenburgu jsou strašně příjemní lidé.

V čem vás „vyškolil“ pobyt v Číně, kde jste chytal dvě sezony?

Pobyt v Číně byl zážitek, který mě formoval zásadně. Vydělal jsem si tam opravdu velké peníze, které jsem později použil na rozjezd a následně i záchranu byznysu, ale především jsem tam načerpal neskutečné životní zkušenosti. Je to země obrovských extrémů. Než jsem dostal smlouvu, strávil jsem šest týdnů v tréninkovém kempu v Kchun-mingu, kde centrálně trénovaly všechny čínské fotbalové týmy. Bývalý lágr, 2600 metrů nad mořem. Z jedné díry ve zdi tekla voda, druhá díra v podlaze byl záchod. Spal jsem oblečený, protože tam byla strašná zima, fyzické testy v té výšce byly šílené. To bylo opravdu jen pro odolné, dost lidí to nevydrželo a vzdalo. A střih – když jsme se s klubem po šesti týdnech domluvili, ubytovali mě v pětihvězdičkovém hotelu, kde byly v koupelně zlaté kohoutky, sauna na pokoji a obrovská terasa s výhledem na moře. A takhle to pokračovalo. Hrál jsem za Kuang-čou, což je dole u Hongkongu, a letěli jsme na zápas třeba na sever do Čchang-čchunu. Vnitrostátní let, který trval 4 a tři čtvrtě hodiny. V Kuang-čou bylo plus 27 stupňů a v Čchang-čchunu minus 16 stupňů a sníh. Měli jsme spoluhráče z Kamerunu, který jen vystoupil z letadla, a hned jsme byli mínus jeden, protože ten okamžitě skončil. Vlhkost vzduchu v Kuang-čou byla kolem 95 %. Byly to dva roky neskutečné dřiny a za celou tu dobu jsem neviděl nikoho z rodiny, jen sestra u mě byla jednou na návštěvě. Oblíbená věta v týmu tehdy zněla: Pánové, teď ukažte morálně volní vlastnosti.

Pro tvrdé prostředí byznysu dobrá škola.

Rozhodně. Kdyby nebylo sportu, nikdy bych nemohl dělat to, co dělám teď. Prostě bych to nedal. Německo mě naučilo kázni, pracovitosti, akurátnosti a disciplíně a Čína mi zase dala odolnost, přizpůsobivost, kreativitu, schopnost doslova přežít jakékoli podmínky a také schopnost improvizace. Tohle slovo je v Číně důležité, protože tam si můžete leccos naplánovat, a najednou je všechno jinak. Což je v podnikání dost podobné. V obou zemích jsem se navíc o sebe musel starat sám a musel jsem tvrdě pracovat. Což pro mě ale nebyla úplně novinka – když mi bylo 12 let, můj táta dostal infarkt. Měli jsme velké hospodářství, protože jinak bychom se neuživili, a já jsem se najednou musel o všechno starat. Od 12 let jsem tak zvyklý tvrdě pracovat, takže jsem v tom prostě jen pokračoval – během fotbalové, a pak i byznysové kariéry. A v neposlední řadě mě sport naučil vyrovnávat se s obrovským tlakem. Když jsme s Kickers hráli na Kaiserslauternu, přišlo 40 tisíc lidí, byl to neskutečný kotel. V Číně na Si-anu to bylo dokonce 80 tisíc lidí. A vy se v tu chvíli musíte postavit do brány a musíte ten obrovský tlak ustát. Ta schopnost psychicky zvládnout vypjaté situace, bez té v podnikání nemáte šanci uspět. A já jsem za posledních 15 let zažil několik situací, kdy byl tlak tak obrovský, že nebýt mé zkušenosti a odolnosti z fotbalu, neustál bych ho.

Po krátkých angažmá na Ukrajině a v Izraeli jste v roce 2004 ukončil fotbalovou kariéru v pražských Bohemians. Zároveň jste ale už rozjížděl i „nefotbalové“ aktivity, a to hned na několika frontách. Věděl jste už tehdy, že budete podnikat?

Vždycky jsem věděl, že si fotbalem nevydělám tolik peněz, abych byl zabezpečený na zbytek života. Tak dobrý jsem nikdy nebyl. A také jsem věděl, že nemůžu být zaměstnanec, protože by mě to nenaplňovalo. Vždycky jsem chtěl dělat něco kreativního, činnost, z níž po mně něco zůstane. Potřebuji v životě výzvy. Chci se každé ráno těšit na to, že dneska něco vytvořím. Když jsem se v roce 2003 vrátil a začal jsem chytat za Bohemku, provozoval jsem už v Praze kavárnu, pomáhal jsem jako manažer v divizní Libuši a navíc jsem si dělal pilotní licenci.

Jako člen slavné Amfory se párkrát za rok vrací do brány

Strojvedoucí zběhl k letadlům?

Přesně tak, ale jen na chvíli. A opět za to mohl fotbal. Začal jsem spolupracovat s Bohemia Air, společností, která patřila Hansi Spycherovi, Švýcarovi, kterého jsem poznal ve Stuttgartu a který měl velký zájem se mnou spolupracovat. Tehdy jsem si udělal pilotní licenci, protože ve firmě musel být člověk, který měl alespoň základní letecké vzdělání. Mám nalétáno 172 hodin, ale dneska už mám průkaz propadlý. V Bohemia Air jsem tehdy pomáhal zajišťovat handling, čili kompletní péči o cestující i letadla. Vyhovovalo mi to, protože jsem se vždycky dokázal s lidmi domluvit a dokázal jsem jim zajistit servis, který potřebovali. Tehdy jsme měli velký problém s dopravci, kteří by naše zákazníky odvezli z letiště. A v jednu chvíli už mě přestalo bavit to neustále řešit a koupil jsem první limuzínu. Audi A8, verze long, espézetka 4A8 30 30 – byl jsem tehdy v Praze vyloženě oblíbený (smích). Když jsem měl čas, odvezl jsem zákazníka sám. Když ne, měl jsem tehdy několik řidičů, kterým jsem mohl zavolat. Postupně ale zákazníci chtěli i něco lepšího než jen Audi, a tak jsem přikoupil Mercedes třídy S, potom i minivan Mercedes Viano, a najednou už jsem měl tři auta. Zakázky se začaly nabalovat, Hans mezitím Bohemia Air prodal, a já jsem se začal věnovat vlastnímu byznysu.

Žádná jiná alternativa než vlastní dopravní firma nebyla?

O tom jsem samozřejmě přemýšlel. Říkal jsem si: Dobře, takže co vlastně umím? Ještě na Dukle jsem začal studovat FTVS, ale nedokončil jsem ji, protože jsem odešel do Německa. Takže bych možná mohl být trenér? Ne, to bych rozhodně nemohl, nemám na to nervy, někoho bych u toho přerazil (smích). Strojvedoucího jsem dělat také nemohl, protože mi mezitím propadla licence a musel bych si ji obnovovat. Kavárna pro mě byla čistě zdroj příjmů, nic víc, a na Libuši jsem také nemohl dělat věci, které jsem dělat chtěl, musel jsem se podřizovat vedení i finančním možnostem. Věděl jsem, že musím dělat něco sám na sebe. A když se naskytla tahle možnost, věděl jsem, že mě to bude bavit. Je to různorodá práce, u které navíc můžu uplatnit znalost jazyků a využít různorodé kontakty.

Historie Umbrelly se tedy píše od roku 2004?

První auta jsem koupil už v roce 2003, ale teprve v roce 2004 jsem se podnikání začal věnovat opravdu naplno. Na Bohemce jsem ukončil kariéru v únoru 2004, protože jsem si už potřetí utrhl křížové vazy v koleni. Následovaly tři měsíce léčby, a pak jsem se už věnoval jenom podnikání. První dispečink jsem měl doma v kuchyni. Celou noc jsem byl na příjmu, vyřizoval jsem zakázky a koordinoval řidiče, a v 7 ráno u mě zazvonil zvonek a přišla dispečerka, která mě vystřídala. Sousedé si ze začátku mysleli, že mám doma nevěstinec, protože se mi tam střídaly slečny (smích). V 17 hodin jsem to od dispečerky přebral zase já, a jel jsem celou noc. A když nebyl volný řidič, tak jsem i řídil. Ze začátku to byl opravdu masakr. Chodil jsem přes den před kavárnou po Náměstí Jiřího z Poděbrad, máchal rukama jako pomatený, v jednom uchu sluchátko od telefonu, v druhém sluchátko od vysílaček, a střídavě jsem mluvil se zákazníky a dispečeroval řidiče. Kolemjdoucí si mysleli, že jsem blázen.

Jak dlouho jste to takhle vydržel?

Rok a půl jsem byl opravdu 365/24 na telefonu. Běžně se stávalo, že mi zákazník z Ameriky zavolal ve 3 ráno. Vzbudil jsem se, sáhl vedle postele pro telefon, s klientem jsem to anglicky nebo německy vyřídil a objednávku jsem převzal. Věděl jsem přesně, kdo mi volal, ze které firmy, koho, odkud a kam povezeme. Pak jsem položil telefon, lehl si a znovu usnul. Ráno jsem vstal, vzal jsem si notes a všechno jsem si do něj zapsal. Všechno jsem si musel pamatovat. A pak jsem tu práci začal rozdělovat řidičům. Z mé kuchyně jsme se v létě roku 2005 přestěhovali do kanceláří, a firma začala růst.

Kdo patřil k vašim zákazníkům?

Měli jsme výhradně korporátní klientelu. Mezi naše klienty patřilo například DHL, IBM, PPF, InBev, 10 let jsme exkluzivně zajišťovali dopravu po celé Evropě pro ExxonMobil. Což je reference, která mi později otevřela dveře i v autobusovém byznysu. Jezdili jsme také pro filmová studia a získávali jsme i státní zakázky. Pro Útvar pro ochranu ústavních činitelů jsme například zajišťovali kompletní dopravu pro doprovod Baracka Obamy během jeho návštěvy Prahy, což byla čtyři letadla plná lidí. Stejně tak jsme zajišťovali dopravu při návštěvě Hillary Clinton.

Co bylo v začátcích podnikání nejtěžší? Shánět nové klienty?

Nejtěžší jsou vždycky a ve všem lidi. Přístup lidí, shánění kvalitních zaměstnanců, obrovský problém je lidská závist, levárny od konkurence, kradení ve firmě. Setkal jsem se s bonzováním, podlým jednáním, posíláním všemožných kontrol i policie. Samotné získávání klientů pro mě bylo paradoxně docela jednoduché, protože jsme pracovali vesměs pro zahraniční firmy, které nebyly zvyklé na nějaké východoevropské praktiky. A já jsem jim nabídl něco, co tu do té doby nebylo – čistá, bezpečná a velice kvalitní auta, slušné řidiče, u kterých neexistovalo, aby řídili v pantoflích nebo v triku a šortkách, přímo ve voze možnost platby jakoukoli platební kartou, jízdy na faktury… To byly atributy, které byly v té době zvláštností. Takže klienti k nám víceméně chodili sami. Navíc mojí velkou výhodou je, že jsem žil dlouhá léta v zahraničí, znám mentalitu různých národů a jejich způsob komunikace. Každý byznys, který dělám, dělám s dlouhodobým výhledem, ne teď a hned vydělat a co bude za týden, mě nezajímá. Vždycky na rovinu říkám věci tak, jak jsou, což zákazníci oceňují. Tehdy jsem jim říkal: Nejsme nejlevnější, ale nabízíme vám kvalitu, bezpečnost a serióznost. Naším heslem bylo Feel the difference. A to fungovalo tehdy a funguje to i dnes. Zatímco v začátcích pro mě jezdilo kolem 10 řidičů, na konci jich bylo více než 100. Měli jsme 8500 zakázek měsíčně.

Jak to nesla konkurence, kterou byli v té době hlavně nechvalně proslulí pražští taxikáři?

Nadšení nebyli. Několikrát jsem čelil tomu, že mi chtěli zapálit auta, jednou mi auto dokonce ukradli. Zlom přišel po jedné události, kdy jsem jel pro vysoce postaveného manažera, a protože nějaká dobrá duše dala echo taxikářům, na letišti u benzínky si na mě počkala čtveřice „hrdinů“. Chtěli mi dát co proto. Mně, chasníkovi z Pošumaví, kterému v Číně přezdívali Bílý medvěd. Tehdy jsem neutekl a postavil se jim. Vyřídil jsem to s prvními dvěma, a ti zbylí dva to pak vzdali. Po Praze se to rychle rozkřiklo, a od té doby jsem měl víceméně pokoj. Později mi ještě někdo zapálil můj první autobus, to také nebylo zrovna příjemné. Na tyhle špatné věci se už dneska snažím spíše zapomenout, ale na druhou stranu mě to zase trochu zocelilo a jen jsem si potvrdil, že cesta, kterou se ubírám, je správná.

Druhou část rozhovoru s Pavlem Steinerem najdete ZDE.

Foto: Umbrella Mobility/Greta Blumajerová a archiv Pavla Steinera